Politika

Podpořme Lidské jednání

V dnešní době máme na výběr z velkého množství nejrůznějších statků: potravin, oděvů, automobilů, ale i knih. Pro naše vzdálené předky představovaly knihy bohatství, dnes si za několik měsíčních příjmů můžeme koupit více knih, než kolik bychom stihli za celý život přečíst. Je tedy stále těžší vybírat si ty, do nichž bychom měli investovat náš čas. Jednou z těch, které za přečtení rozhodně stojí, je Lidské jednáníopus magnum rakouského ekonoma Ludwiga von Misese.

Tato kniha vyšla v češtině v roce 2006, nyní je však vyprodaná a Liberální institut připravuje její dotisk. Ten je možné podpořit na Startovači. Ačkoli už výtisk Lidského jednání doma mám, rozhodl jsem se tento projekt podpořit. Věřím, že šanci přečíst tuto vynikající knihu si zaslouží další čtenáři.

O Lidském jednání

Lidské jednání je zásadním dílem ekonomického směru označovaného jako Rakouská škola. Není však, na rozdíl od řady jiných knih o ekonomii, nudnou přehlídkou abstraktních a složitých matematických modelů, s předpoklady zcela odtrženými od reality. Základním stavebním kamenem Misesovy knihy je axiom účelového lidského jednání, jenž je definováno coby snaha změnit méně příznivý stav světa za příznivější. Z tohoto jednoduchého předpokladu buduje Mises teorii, jejíž ambicí je popsat principy, na jejichž základě funguje současný svět.

Klíčovým tématem Rakouské školy je neúnavná obhajoba klasického liberalismu a obrana lidské svobody, jež se pozvolna rozplývá pod nejrůznějšími státními zásahy.

Mises vysvětluje, že nutnou podmínkou technologického rozvoje v době průmyslové revoluce bylo uvolnění ekonomických poměrů. Vysvětluje, jak svobodný trh efektivně zajišťuje alokaci vzácných zdrojů, zatímco státní dotace ji poškozují. Analyzuje a precizními logickými argumenty rozbíjí socialistické sny o společnosti bez peněžní směny, kde je chod ekonomiky naplánován jakousi komisí. Poukazuje na skrytá úskalí státních zásahů a jejich dopady na život jednotlivce. Upozorňuje, že války jsou vyvolány státy a jejich intervencionistickou politikou, zatímco svoboda a volný obchod jsou cestami k míru.

Lidské jednání v naší době

Dvacáté století, v jehož polovině kniha vznikla, přineslo pro obránce lidské svobody ty největší výzvy. Světem se přehnaly ničivé totalitní režimy. Nacismus, komunismus a fašismus za sebou zanechaly spálenou zemi a desítky milionů mrtvých, vězněných či jinak perzekuovaných. Přesto se zdá, jako bychom se z těchto tragédií nepoučili. Volání po nových regulacích, omezování svobod a státem zajištěném blahobytu pro všechny jsou stále hlasitější. Varování liberálně smýšlejících ekonomů, snažících se postavit hráz těmto vášním, jsou potlačovány emocionálními a ideologickými výkřiky, nikoli logickými argumenty. Rozum a fakta byly nahrazeny emocemi, ochota diskutovat ostrakizací.

Misesův popis situace jako by neztrácel na aktuálnosti.

Charakteristickým znakem dnešní doby ničivých válek a společenské dezintegrace je vzpoura proti ekonomii. Thomas Carlyle označil ekonomii za „ponurou vědu“ a Karel Marx stigmatizoval ekonomy, že “podlézají” kapitálu. Šarlatáni, vychvalující svou zaručenou medicínu a zkratky do pozemského ráje, s radostí shazují ekonomii jako “ortodoxní” či “reakční”. Demagogové se pyšní svým údajným vítězstvím nad ekonomií. “Praktici” se chvástají opovržením ekonomií a neznalostí učení “teoretických” ekonomů.

Lidské jednání je vlastně knihou o tom, o co jsme přišli. Z politiky jako by se vytratil ideový boj mezi obhájci tezí Keynese, Marxe a Pikettyho na straně jedné a Friedmana, Hayeka či právě Misese na druhé. A mnozí toto považují cosi přirozeného či tomu dokonce tleskají. V této atmosféře je čtení Misesovy knihy osvěžujícím zážitkem.

Je zřejmě pouhou náhodou, že ve stejném roce jako Lidské jednání vyšel i Orwellův strhující román 1984. Orwell předkládá hrozivou, do detailů vykreslenou dystopickou vizi totalitního režimu. Je varováním pro všechny, kteří se nechávají omámit socialistickými a kolektivistickými iluzemi a mají tendenci podceňovat jejich nebezpečí. Lidské jednání má obdobný cíl. Oproti Orwellovu románu se jedná o náročnější čtení, dává však čtenáři řadu argumentů a představuje nástroj k mentálnímu pochopení reality.

mises2

Proč se ti nejhorší dostávají nahoru

Pokud bychom měli z tohoto desetiletí vybrat data, která se zapíší do učebnic historie, jedním z nich by nepochybně byl 8. listopad 2016. Ten den byl celý svět v šoku z výsledků prezidentských voleb v USA, ve kterých, oproti očekávání většiny lidí, zvítězil Donald Trump. Komentátoři a nejrůznější analytici začali pátrat po těch, co za to můžou. Mediální mainstream si pak bryskně adaptoval vysvětlení, že za zvolení Trumpa můžou chudí, nevzdělaní a frustrovaní lidé z převážně venkovských oblastí. Tento teorém se již “osvědčil” jako vysvětlení výsledku referenda o Brexitu z června toho samého roku. Ani ne o měsíc později městští liberálové s vypětím všech sil těsně přehlasovali nevzdělané rakouské důchodce a dosadili do prezidentského úřadu Alexandera Van der Bellena namísto Norberta Hofera. Obdobné “analýzy” pak byly předkládány i při parlamentních volbách v Nizozemí a v Německu či prezidentských volbách ve Francii. Naposledy jsme měli možnost sledovat obdobné rozbory v přímém přenosu při prezidentských volbách v České republice.

Nejde samozřejmě o to, že by vysvětlení tohoto typu byla fakticky nesprávná. Mezi jednotlivými socioekonomickými či demografickými skupinami existují statisticky významné rozdíly v jejich volbě.1 Problémem těchto analýz je jejich neúplnost a neschopnost (či neochota) ponořit se do problému hlouběji a dopracovat se tak k hypotéze, že namísto systematického selhávání určitých omezených skupin voličů dochází k selhávání demokratického systému jako celku. Dávají naději, že je možné tyto skupiny nějakým způsobem řádně “dovzdělat” nebo “napravit”, aby hlasovaly správně. Tato naděje je jednak marná a navíc i v případě nějakého zázračného úspěchu není zdaleka jisté, že by politici zvolení těmito převychovanými voliči dosahovali vyšších morálních kvalit nebo dokonce že by se jejich zvolením zvýšila kvalita života většiny společnosti.

Hypotézu systematického selhávání demokratického mechanismu bychom měli připustit k analýze už jen na základě několika protipříkladů z komunální politiky. Nebyli to nevzdělaní vesničtí důchodci, kteří zvolili Pavla Béma či Adrianu Krnáčovou pražskými primátory. Nebyli to chudí sedláci, kteří zvolili vedení Plzně, které stálo za předraženým Novým divadlem, depem pro dopravní podnik a dalšími problematickými projekty.

F. A. Hayek, ve své nejznámější knize Cesta do otroctví v kapitole Proč se ti nejhorší dostávají nahoru, hledá fundamentální příčiny tohoto jevu.

… čím jsou jednotliví lidé vzdělanější a inteligentnější, tím více se jejich názory a záliby liší, a tím hůře se dokážou shodnout na jedné konkrétní stupnici hodnoty. Následkem toho, chceme-li dosáhnout vyššího stupně uniformity a podobnosti postojů, musíme sestoupit do sféry nižších mravních a intelektuálních měřítek, kde převažují primitivní a “obyčejné” pudy a záliby. To neznamená, že většina lidí má nízká morální měřítka; chce se tím říci pouze to, že největší skupina lidí vyznávajících velmi podobné hodnoty obsahuje lidi s nízkými měřítky. […] Je-li zapotřebí početná skupina, dost silná, aby dokázala ostatním vnutit své názory a životní hodnoty, nebudou to nikdy lidé s vysoce různorodými a rozvinutými zálibami – ale spíše ti, kteří tvoří “masy” v pejorativním slova smyslu, ti nejméně originální a nezávislí, kteří vahou svého množství dokážou prosadit konkrétní ideály.2

Samozřejmě důsledky vlády vygenerované touto “masou”, jí vnucované hodnoty a metody tohoto vnucování jsou proměnnou, která se mění v místě i čase. Dnešní evropská civilizace je poučená krutostí světových válek i řady komunistických i nacionalistických diktatur. To ale nic nemění na faktu, že taková tendence ve společnosti stále existuje.

Hayek jde ve svých úvahách dále a překládá další, ještě zásadnější argument.

K lidské povaze zřejmě neodmyslitelně patří, že se lidé dokážou shodnout spíše na negativním programu – na nenávisti k nepříteli, závisti vůči těm, kdo jsou na tom lépe než oni – než na jakémkoli pozitivním úkolu. Kontrast mezi “my” a “oni”, společný boj proti těm, kdo se nacházejí vně skupiny, se zdá být základní složkou každého vyznání, které pevně spojuje skupinu lidí ke společnému jednání. Využívají ho proto vždycky ti, kterým jde nejen o podporu určité politiky, ale o bezvýhradnou loajalitu početných mas. Z jejich hlediska je totiž tento postoj nesmírně výhodný v tom, že jim dává větší svobodu jednání než jakýkoli pozitivní program.3

Polovina voličů Jiřího Drahoše ve skutečnosti nevolila Jiřího Drahoše, ale hlasovala proti Miloši Zemanovi.4 Jiří Drahoš se obratně stylizoval do role antiZemana ve snaze právě tyto voliče přitáhnout. Tuto strategii dělily od úspěchu jen necelé dva procentní body.

Pro další příklady negativní kampaně nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na chování politických stran v poslední době. Vrcholní představitelé sociální demokracie označili živnostníky za parazity, protože mají nižší daně (resp. pojisné) ve srovnání se zaměstnanci.5 Jasná snaha o vyvolání závisti či pocitu nespravedlnosti v těch, kteří musejí platit více. Jako by bylo nespravedlivé, že stát bere někomu méně a někomu více a nikoli to, že stát bere všem hodně. Andreji Babišovi se podařilo tuto vzájemnou nevraživost implementovat přímo do konkrétní vládní politiky – zavedení Elektronické evidence tržeb. Ta se stala populární díky silně přestřelenému slibu zvýšení daňových výnosů.6

TOP 09 naopak neustále útočila na Andreje Babiše a ty, kteří mají na současnou podobu evropské integrace odlišný názor, jsou pod vlivem dezinformací generovaných ruskými hackery. SPD vytěžila na maximum obavy voličů z nelegální migrace. A vůči komu všemu hýřila negativními konotacemi KSČM, není v mých silách sledovat.7 Negativní kampaň, zaměřená proti sousedovi nebo proti nějaké skupině obyvatel, prostě funguje.

Podobně jako Hayek smýšlí i další ekonom Rakouské školy Hans-Hermann Hoppe. Ve svém článku Why Bad Men Rule přináší nové argumenty, které stojí na zmínku. Je objektivně platnou skutečností, že demokracie umožňuje volný vstup do politické soutěže prakticky komukoli. Ačkoli je to všeobecně vnímáno jako jedna z jejích větších výhod, Hoppe v tom vidí nebezpečí.

Free entry and competition in the production of goods is good, but free competition in the production of bads is not. Free entry into the business of torturing and killing innocents, or free competition in counterfeiting or swindling, for instance, is not good; it is worse than bad. So what sort of “business” is government? Answer: it is not a customary producer of goods sold to voluntary consumers. […] Since man is as man is, in every society people who covet others’ property exist. Some people are more afflicted by this sentiment than others, but individuals usually learn not to act on such feelings or even feel ashamed for entertaining them. Generally only a few individuals are unable to successfully suppress their desire for others’ property, and they are treated as criminals by their fellow men and repressed by the threat of physical punishment.8

Hoppe coby monarchista upozorňuje na fakt, že zatímco v monarchii může přerozdělovat cizí majetek ve svůj prospěch pouze panovník, demokracie otevírá tuto možnost pro každého. Ač zůstává platná Friedmanova teze o neexistenci oběda zdarma, demokracie může donutit za něčí oběd zaplatit někoho jiného. Umožňuje jedněm legalizovat a realizovat jejich touhy k ovládání života ostatních. V případě úspěchu v demokratických volbách jim dává zdání legitimity jejich činů a morální nadřazenosti jejich názorů. A konečně umožňuje celý systém financovat prostřednictvím daní. A tyto možnosti jsou právě důvodem, proč politické funkce přitahují všemožné kolektivisty, socialisty a jedince, kteří mají na mysli vše možné, jen ne svobodu ostatních.

… subject to mass elections, those members of society with little or no inhibitions against taking another man’s property, that is, habitual a-moralists who are most talented in assembling majorities from a multitude of morally uninhibited and mutually incompatible popular demands (efficient demagogues) will tend to gain entrance in and rise to the top of government. Hence, a bad situation becomes even worse.9

Lidé, kteří si chtějí žít svůj vlastní život, nestarat se o zájmy ostatních a svobodně obchodovat pouze s plody jejich vlastní práce, mají mnohem menší motivaci do politiky (minimálně ve vyšší než komunální úrovni) vstupovat. K tomu totiž politiku vůbec nepotřebují. Jejich jedinou motivací může být to, že jim úroveň zdanění a regulací společnosti připadá až příliš vysoká a chtějí tento negativní trend zvrátit, případně alespoň omezit.

Nečekejme na politiky, kteří budou řídit společnost dle svého nejlepšího svědomí a ve prospěch všech. Nedivme se, že kroky politiků nejsou zdaleka prospěšné pro všechny, že jsou veřejné zakázky předražené a že jejich zákony nás příliš omezují a šikanují. Namísto toho hledejme způsoby, jak omezit možnosti politiků zasahovat do našich životů. Může se sice nakrásně stát, že nějaká regulace bude ve váš prospěch a daňové výnosy půjdou přesně na ty účely, které jsou pro vás užitečné. Tak to může být dnes, ale zítra může nastat opak. A pak už může být pozdě s tím něco dělat.

Zastupitelé v Manětíně podporují rozdělení rozpočtového přebytku obcím

V pondělí 16. ledna poprvé zasedal Finanční výbor Zastupitelstva Plzeňského kraje. Na zasedání bylo prezentováno, že Plzeňský kraj v loňském roce hospodařil s přebytkem cca 260 milionů korun. Navíc kraj není zadlužený, zastupitelé si tedy nemusejí lámat hlavu ani se splátkami dluhu. Svobodní, kteří kandidovali v loňských krajských volbách spolu se Starosty, Občany Patrioty a Soukromníky, navrhují tento přebytek rozdělit přímo do jednotlivých obcí, a to na základě počtu obyvatel.

Návrh má několik výhod. Především tu, že maximum peněz se dostane přímo k občanům. Ani koruna nepůjde na administrativu spojenou s vyplňováním různých žádostí nebo jejich posuzováním. O využití peněz rozhodnou přímo zastupitelé a starostové, kteří znají problémy a potřeby své obce nejlépe. A není tajemstvím, že starostové především na menších obcích se těší velké důvěře občanů. Stačí se například podívat, kolik procent voličů přilákají k urnám komunální volby. Měřítko počtu obyvatel je rovněž objektivní a nikdo jej nemůže zpochybňovat.

Tento návrh jsem přednesl na jednání Zastupitelstva Města Manětín, které se konalo 25. ledna v obci Česká Doubravice. (Manětínské zastupitelstvo rovněž zasedá nejen přímo v Manětíně, ale pravidelně se schází i v jednotlivých městských částech.) Zastupitelé s návrhem souhlasili. Starosta města Josef Gilbert Matuška doufá, že tento návrh skutečně projde a peníze do obcí dorazí. Pro Manětín by to znamenalo asi půl milionu korun, což je pro obec této velikosti zajímavá částka.