České články

Protestní strany jako produkt demokracie

O protestních stranách nejčastěji se hovoří jako o ohrožení demokracie. Tento popis vyvolává dojem, že tyto strany jsou jakousi anomálií, něčím nepřirozeným, co by se v demokratickém systému vůbec nemělo objevit. Tato tvrzení však nemusejí být nezbytně správná. Je možné, že fungující demokracie v sobě obsahuje procesy, které vznik těchto stran přímo či nepřímo podporují? Zkusme si tři takové procesy popsat.

Podpořme Lidské jednání

V dnešní době máme na výběr z velkého množství nejrůznějších statků: potravin, oděvů, automobilů, ale i knih. Pro naše vzdálené předky představovaly knihy bohatství, dnes si za několik měsíčních příjmů můžeme koupit více knih, než kolik bychom stihli za celý život přečíst. Je tedy stále těžší vybírat si ty, do nichž bychom měli investovat náš čas. Jednou z těch, které za přečtení rozhodně stojí, je Lidské jednáníopus magnum rakouského ekonoma Ludwiga von Misese.

Tato kniha vyšla v češtině v roce 2006, nyní je však vyprodaná a Liberální institut připravuje její dotisk. Ten je možné podpořit na Startovači. Ačkoli už výtisk Lidského jednání doma mám, rozhodl jsem se tento projekt podpořit. Věřím, že šanci přečíst tuto vynikající knihu si zaslouží další čtenáři.

O Lidském jednání

Lidské jednání je zásadním dílem ekonomického směru označovaného jako Rakouská škola. Není však, na rozdíl od řady jiných knih o ekonomii, nudnou přehlídkou abstraktních a složitých matematických modelů, s předpoklady zcela odtrženými od reality. Základním stavebním kamenem Misesovy knihy je axiom účelového lidského jednání, jenž je definováno coby snaha změnit méně příznivý stav světa za příznivější. Z tohoto jednoduchého předpokladu buduje Mises teorii, jejíž ambicí je popsat principy, na jejichž základě funguje současný svět.

Klíčovým tématem Rakouské školy je neúnavná obhajoba klasického liberalismu a obrana lidské svobody, jež se pozvolna rozplývá pod nejrůznějšími státními zásahy.

Mises vysvětluje, že nutnou podmínkou technologického rozvoje v době průmyslové revoluce bylo uvolnění ekonomických poměrů. Vysvětluje, jak svobodný trh efektivně zajišťuje alokaci vzácných zdrojů, zatímco státní dotace ji poškozují. Analyzuje a precizními logickými argumenty rozbíjí socialistické sny o společnosti bez peněžní směny, kde je chod ekonomiky naplánován jakousi komisí. Poukazuje na skrytá úskalí státních zásahů a jejich dopady na život jednotlivce. Upozorňuje, že války jsou vyvolány státy a jejich intervencionistickou politikou, zatímco svoboda a volný obchod jsou cestami k míru.

Lidské jednání v naší době

Dvacáté století, v jehož polovině kniha vznikla, přineslo pro obránce lidské svobody ty největší výzvy. Světem se přehnaly ničivé totalitní režimy. Nacismus, komunismus a fašismus za sebou zanechaly spálenou zemi a desítky milionů mrtvých, vězněných či jinak perzekuovaných. Přesto se zdá, jako bychom se z těchto tragédií nepoučili. Volání po nových regulacích, omezování svobod a státem zajištěném blahobytu pro všechny jsou stále hlasitější. Varování liberálně smýšlejících ekonomů, snažících se postavit hráz těmto vášním, jsou potlačována emocionálními a ideologickými výkřiky, nikoli logickými argumenty. Rozum a fakta byly nahrazeny emocemi, ochota diskutovat ostrakizací.

Misesův popis situace jako by neztrácel na aktuálnosti.

Charakteristickým znakem dnešní doby ničivých válek a společenské dezintegrace je vzpoura proti ekonomii. Thomas Carlyle označil ekonomii za „ponurou vědu“ a Karel Marx stigmatizoval ekonomy, že “podlézají” kapitálu. Šarlatáni, vychvalující svou zaručenou medicínu a zkratky do pozemského ráje, s radostí shazují ekonomii jako “ortodoxní” či “reakční”. Demagogové se pyšní svým údajným vítězstvím nad ekonomií. “Praktici” se chvástají opovržením ekonomií a neznalostí učení “teoretických” ekonomů.

Lidské jednání je vlastně knihou o tom, o co jsme přišli. Z politiky jako by se vytratil ideový boj mezi obhájci tezí Keynese, Marxe a Pikettyho na straně jedné a Friedmana, Hayeka či právě Misese na druhé. A mnozí toto považují cosi přirozeného či tomu dokonce tleskají. V této atmosféře je čtení Misesovy knihy osvěžujícím zážitkem.

Je zřejmě pouhou náhodou, že ve stejném roce jako Lidské jednání vyšel i Orwellův strhující román 1984. Orwell předkládá hrozivou, do detailů vykreslenou dystopickou vizi totalitního režimu. Je varováním pro všechny, kteří se nechávají omámit socialistickými a kolektivistickými iluzemi a mají tendenci podceňovat jejich nebezpečí. Lidské jednání má obdobný cíl. Oproti Orwellovu románu se jedná o náročnější čtení, dává však čtenáři řadu argumentů a představuje nástroj k mentálnímu pochopení reality.

mises2

David Mack: Pouzí smrtelníci

stvo2-pouzi-smrtelniciPrvní díl trilogie Davida Macka Volání osudu ponechal hlavní hrdiny knihy v těžkých situacích. Erika Hernandezová je ztracená kdesi v minulosti v posledním přeživším městě technologicky vyspělých, leč zdecimovaných Caeliarů, zatímco Jean-Luc Picard čelí Borgům, přičemž jejich boj shledává stále beznadějnějším. Další díl románu byl tedy očekáván s velkým napětím.

Mack v pokračování, nesoucím název Pouzí smrtelníci, poctivě navazuje na všechny příběhové linie, které rozjel v prvním díle. Nabízí odpověď na řadu otázek, které vrtaly ve hlavách čtenářů od dočtení poslední stránky prvního dílu. Příběh však není uzavřený a po dočtení budete očekávat třetí díl stejně netrpělivě, jako ten druhý. Možná i o něco více.

Proč se ti nejhorší dostávají nahoru

Pokud bychom měli z tohoto desetiletí vybrat data, která se zapíší do učebnic historie, jedním z nich by nepochybně byl 8. listopad 2016. Ten den byl celý svět v šoku z výsledků prezidentských voleb v USA, ve kterých, oproti očekávání většiny lidí, zvítězil Donald Trump. Komentátoři a nejrůznější analytici začali pátrat po těch, co za to můžou. Mediální mainstream si pak bryskně adaptoval vysvětlení, že za zvolení Trumpa můžou chudí, nevzdělaní a frustrovaní lidé z převážně venkovských oblastí. Tento teorém se již “osvědčil” jako vysvětlení výsledku referenda o Brexitu z června toho samého roku. Ani ne o měsíc později městští liberálové s vypětím všech sil těsně přehlasovali nevzdělané rakouské důchodce a dosadili do prezidentského úřadu Alexandera Van der Bellena namísto Norberta Hofera. Obdobné “analýzy” pak byly předkládány i při parlamentních volbách v Nizozemí a v Německu či prezidentských volbách ve Francii. Naposledy jsme měli možnost sledovat obdobné rozbory v přímém přenosu při prezidentských volbách v České republice.

Nejde samozřejmě o to, že by vysvětlení tohoto typu byla fakticky nesprávná. Mezi jednotlivými socioekonomickými či demografickými skupinami existují statisticky významné rozdíly v jejich volbě.1 Problémem těchto analýz je jejich neúplnost a neschopnost (či neochota) ponořit se do problému hlouběji a dopracovat se tak k hypotéze, že namísto systematického selhávání určitých omezených skupin voličů dochází k selhávání demokratického systému jako celku. Dávají naději, že je možné tyto skupiny nějakým způsobem řádně “dovzdělat” nebo “napravit”, aby hlasovaly správně. Tato naděje je jednak marná a navíc i v případě nějakého zázračného úspěchu není zdaleka jisté, že by politici zvolení těmito převychovanými voliči dosahovali vyšších morálních kvalit nebo dokonce že by se jejich zvolením zvýšila kvalita života většiny společnosti.

Hypotézu systematického selhávání demokratického mechanismu bychom měli připustit k analýze už jen na základě několika protipříkladů z komunální politiky. Nebyli to nevzdělaní vesničtí důchodci, kteří zvolili Pavla Béma či Adrianu Krnáčovou pražskými primátory. Nebyli to chudí sedláci, kteří zvolili vedení Plzně, které stálo za předraženým Novým divadlem, depem pro dopravní podnik a dalšími problematickými projekty.

F. A. Hayek, ve své nejznámější knize Cesta do otroctví v kapitole Proč se ti nejhorší dostávají nahoru, hledá fundamentální příčiny tohoto jevu.

… čím jsou jednotliví lidé vzdělanější a inteligentnější, tím více se jejich názory a záliby liší, a tím hůře se dokážou shodnout na jedné konkrétní stupnici hodnoty. Následkem toho, chceme-li dosáhnout vyššího stupně uniformity a podobnosti postojů, musíme sestoupit do sféry nižších mravních a intelektuálních měřítek, kde převažují primitivní a “obyčejné” pudy a záliby. To neznamená, že většina lidí má nízká morální měřítka; chce se tím říci pouze to, že největší skupina lidí vyznávajících velmi podobné hodnoty obsahuje lidi s nízkými měřítky. […] Je-li zapotřebí početná skupina, dost silná, aby dokázala ostatním vnutit své názory a životní hodnoty, nebudou to nikdy lidé s vysoce různorodými a rozvinutými zálibami – ale spíše ti, kteří tvoří “masy” v pejorativním slova smyslu, ti nejméně originální a nezávislí, kteří vahou svého množství dokážou prosadit konkrétní ideály.2

Samozřejmě důsledky vlády vygenerované touto “masou”, jí vnucované hodnoty a metody tohoto vnucování jsou proměnnou, která se mění v místě i čase. Dnešní evropská civilizace je poučená krutostí světových válek i řady komunistických i nacionalistických diktatur. To ale nic nemění na faktu, že taková tendence ve společnosti stále existuje.

Hayek jde ve svých úvahách dále a překládá další, ještě zásadnější argument.

K lidské povaze zřejmě neodmyslitelně patří, že se lidé dokážou shodnout spíše na negativním programu – na nenávisti k nepříteli, závisti vůči těm, kdo jsou na tom lépe než oni – než na jakémkoli pozitivním úkolu. Kontrast mezi “my” a “oni”, společný boj proti těm, kdo se nacházejí vně skupiny, se zdá být základní složkou každého vyznání, které pevně spojuje skupinu lidí ke společnému jednání. Využívají ho proto vždycky ti, kterým jde nejen o podporu určité politiky, ale o bezvýhradnou loajalitu početných mas. Z jejich hlediska je totiž tento postoj nesmírně výhodný v tom, že jim dává větší svobodu jednání než jakýkoli pozitivní program.3

Polovina voličů Jiřího Drahoše ve skutečnosti nevolila Jiřího Drahoše, ale hlasovala proti Miloši Zemanovi.4 Jiří Drahoš se obratně stylizoval do role antiZemana ve snaze právě tyto voliče přitáhnout. Tuto strategii dělily od úspěchu jen necelé dva procentní body.

Pro další příklady negativní kampaně nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na chování politických stran v poslední době. Vrcholní představitelé sociální demokracie označili živnostníky za parazity, protože mají nižší daně (resp. pojisné) ve srovnání se zaměstnanci.5 Jasná snaha o vyvolání závisti či pocitu nespravedlnosti v těch, kteří musejí platit více. Jako by bylo nespravedlivé, že stát bere někomu méně a někomu více a nikoli to, že stát bere všem hodně. Andreji Babišovi se podařilo tuto vzájemnou nevraživost implementovat přímo do konkrétní vládní politiky – zavedení Elektronické evidence tržeb. Ta se stala populární díky silně přestřelenému slibu zvýšení daňových výnosů.6

TOP 09 naopak neustále útočila na Andreje Babiše a ty, kteří mají na současnou podobu evropské integrace odlišný názor, jsou pod vlivem dezinformací generovaných ruskými hackery. SPD vytěžila na maximum obavy voličů z nelegální migrace. A vůči komu všemu hýřila negativními konotacemi KSČM, není v mých silách sledovat.7 Negativní kampaň, zaměřená proti sousedovi nebo proti nějaké skupině obyvatel, prostě funguje.

Podobně jako Hayek smýšlí i další ekonom Rakouské školy Hans-Hermann Hoppe. Ve svém článku Why Bad Men Rule přináší nové argumenty, které stojí na zmínku. Je objektivně platnou skutečností, že demokracie umožňuje volný vstup do politické soutěže prakticky komukoli. Ačkoli je to všeobecně vnímáno jako jedna z jejích větších výhod, Hoppe v tom vidí nebezpečí.

Free entry and competition in the production of goods is good, but free competition in the production of bads is not. Free entry into the business of torturing and killing innocents, or free competition in counterfeiting or swindling, for instance, is not good; it is worse than bad. So what sort of “business” is government? Answer: it is not a customary producer of goods sold to voluntary consumers. […] Since man is as man is, in every society people who covet others’ property exist. Some people are more afflicted by this sentiment than others, but individuals usually learn not to act on such feelings or even feel ashamed for entertaining them. Generally only a few individuals are unable to successfully suppress their desire for others’ property, and they are treated as criminals by their fellow men and repressed by the threat of physical punishment.8

Hoppe coby monarchista upozorňuje na fakt, že zatímco v monarchii může přerozdělovat cizí majetek ve svůj prospěch pouze panovník, demokracie otevírá tuto možnost pro každého. Ač zůstává platná Friedmanova teze o neexistenci oběda zdarma, demokracie může donutit za něčí oběd zaplatit někoho jiného. Umožňuje jedněm legalizovat a realizovat jejich touhy k ovládání života ostatních. V případě úspěchu v demokratických volbách jim dává zdání legitimity jejich činů a morální nadřazenosti jejich názorů. A konečně umožňuje celý systém financovat prostřednictvím daní. A tyto možnosti jsou právě důvodem, proč politické funkce přitahují všemožné kolektivisty, socialisty a jedince, kteří mají na mysli vše možné, jen ne svobodu ostatních.

… subject to mass elections, those members of society with little or no inhibitions against taking another man’s property, that is, habitual a-moralists who are most talented in assembling majorities from a multitude of morally uninhibited and mutually incompatible popular demands (efficient demagogues) will tend to gain entrance in and rise to the top of government. Hence, a bad situation becomes even worse.9

Lidé, kteří si chtějí žít svůj vlastní život, nestarat se o zájmy ostatních a svobodně obchodovat pouze s plody jejich vlastní práce, mají mnohem menší motivaci do politiky (minimálně ve vyšší než komunální úrovni) vstupovat. K tomu totiž politiku vůbec nepotřebují. Jejich jedinou motivací může být to, že jim úroveň zdanění a regulací společnosti připadá až příliš vysoká a chtějí tento negativní trend zvrátit, případně alespoň omezit.

Nečekejme na politiky, kteří budou řídit společnost dle svého nejlepšího svědomí a ve prospěch všech. Nedivme se, že kroky politiků nejsou zdaleka prospěšné pro všechny, že jsou veřejné zakázky předražené a že jejich zákony nás příliš omezují a šikanují. Namísto toho hledejme způsoby, jak omezit možnosti politiků zasahovat do našich životů. Může se sice nakrásně stát, že nějaká regulace bude ve váš prospěch a daňové výnosy půjdou přesně na ty účely, které jsou pro vás užitečné. Tak to může být dnes, ale zítra může nastat opak. A pak už může být pozdě s tím něco dělat.

DSGE modely a jejich parametry

V minulém článku jsme probírali, co vlastně jsou DSGE modely. Nyní bychom se měli zabývat otázkou, proč vlastně DSGE modely vznikly a jaké byly jejich hlavní přínosy. Abychom si na tuto otázku odpověděli, musíme si vyjasnit další důležitý pojem, kterým je Lucasova kritika. Jedná se o kritiku (především) keynesiánských makroekonomických modelů, kterou formuloval americký ekonom Robert Lucas. Upozorňoval na fakt, že tyto modely v sobě neobsahují informaci o tom, jak ekonomické subjekty reagují na změnu hospodářské politiky.

Lucas svoji kritiku postavil zpočátku na kritice klasické Phillipsovy křivky. Připomeňme si, že Phillipsova křivka zobrazuje vztah mezi mzdovou inflací a nezaměstnaností.  Původní křivku sestrojil Phillips tak, že pozoroval historické hodnoty nezaměstnanosti a růstu mezd ve Spojeném království zhruba v období sto let. Hodnoty zanesl na dvourozměrnou souřadnicovou osu. Body tvořily (zhruba) klesající křivku. Nízké hodnoty nezaměstnanosti na této křivce odpovídaly vysokým hodnotám mzdové inflace (a naopak). Obecně přijímaná interpretace křivky byla, že je možné (byť za cenu vysoké mzdové inflace) udržovat velmi nízkou úroveň nezaměstnanosti. V praxi se ale tento závěr ukázal jako mylný, když ekonomiky zažily období vysoké inflace a vysoké nezaměstnanosti. Podle Lucase byl problém v tom, že zaměstnanci vysokou inflaci v budoucnosti očekávali a zahrnuli toto očekávání do svých výrobních rozhodnutí.

Co vlastně jsou DSGE modely?

V předchozím článku jsme si popsali různé metodologické přístupy, které používá moderní ekonomie. Konstatovali jsme, že ekonomie hlavního proudu (anglicky označovaná jako mainstream) je založená na matematických modelech. V současnosti nejoblíbenějším typem modelů jsou takzvané dynamické stochastické modely všeobecné rovnováhy. Anglicky je nazýváme Dynamic Stochastic Models of General Equilibrium, zkráceně se označují jako DSGE modely. Velmi složité varianty těchto modelů využívají například centrální banky či ministerstva financí (včetně našeho) k simulaci dopadů jejich hospodářské politiky na ekonomiku. DSGE modely můžeme oprávněně označit jako state of the art současné ekonomie.

Nezapomeňte prosím, že stejně jako předchozí text obsahuje i tento řadu zjednodušení.

DSGE modely v praxi nahradily dříve používané ekonometrické modely. Od nich se liší především tím, že mají mikroekonomickou strukturu. V DSGE modelech se vyskytují subjekty, které známe z mikroekonomie. Máme tam spotřebitele (často se používá i označení domácnost, význam je stejný), který nabízí práci na trhu práce a nakupuje zboží a služby na trhu zboží a služeb. Na rozdíl např. od keynesiánského modelu s multiplikátorem (který najdete vysvětlený zde) nepracujeme s nějakou agregátní spotřebou, která by zahrnovala spotřebu všech domácností v ekonomice. V DSGE modelech pracujeme s jednou konkrétní domácností. Dále máme v DSGE modelech konkrétní firmu, která nakupuje od spotřebitele práci, vyrábí zboží a toto zboží prodává spotřebiteli. Nepracujeme tedy s agregátní úrovní soukromých investic. Jak pomocí jedné domácnosti simulujeme celou ekonomiku? Používáme takzvanou reprezentativní domácnost, která je určitým průměrem a reprezentuje průměrné chování všech domácností v ekonomice. Chování všech domácností lze potom chápat jako agregované chování velkého množství totožných reprezentativních domácností.

Domácnost usiluje o co největší užitek (nebo také blahobyt). Na čem jeho užitek závisí? Téměř ve všech DSGE modelech je užitek závislí na množství spotřebovaného zboží. Je logické, že čím více zboží spotřebuje, tím je spokojenější. Dále může užitek záviset i na množství volného času spotřebitele. Opět logicky platí, že spotřebitel je tím spokojenější, čím více má volného času. Firma poté usiluje o maximální možný zisk.

Většina základních DSGE modelů má tedy užitkovou funkci s jednou proměnnou (množství spotřebovaného zboží) nebo dvěma proměnnými (množství spotřebovaného zboží a množství volného času). Jestliže užitková funkce obsahuje pouze spotřebu, znamená to, že spotřebitel pracuje bez ohledu na cenu práce. Množství práce v ekonomice je pevně dané. Takovým modelům pak říkáme modely s exogenní nabídkou práce. Naopak pokud máme v užitkové funkci i množství práce, znamená to, že množství nabízené práce můžeme přímo dopočítat a je určeno ostatními ekonomickými proměnnými modelu. Mluvíme pak o modelech s endogenní nabídkou práce.

Vraťme se ale k pojmu DSGE model – dynamický stochastický model všeobecné rovnováhy. Co jednotlivá slova znamenají?

Dynamický značí, že model zahrnuje rozhodování ve více časových obdobích. Tato období jsou mezi sebou provázaná, takže například omezení spotřeby v jednom období znamená, že spotřebitel má k dispozici vyšší úspory v příštím období. Zpravidla také uvažujeme, že spotřebitel se snaží o co největší sumu užitků za určitý časový interval, nikoli pouze v jednom období. Nejde mu tedy jen o současnost, ale hledí i do budoucnosti. Spotřebitel se tedy může vzdát blahobytu v současnosti, jestliže mu to přinese větší blahobyt v budoucnosti. Spotřebitel dokonce může brát v úvahu nejen svůj budoucí užitek, ale i budoucí užitky svých potomků.

Délka časového horizontu závisí na konkrétním modelu. Především v učebnicových modelech se často vyskytuje nekonečný časový horizont. Důvod je poměrně pragmatický – takový model je výpočetně mnohem jednodušší než model s konečně dlouhým časovým horizontem. To si blíže popíšeme v některém z dalších článků.

Uveďme si pro názornosti příklad statického modelu. V základním kurzu mikroekonomie se rozebírá model trhu s nabídkou a poptávkou (např. zde). Ten zobrazuje pouze situaci v jednom období. Vzpomeňte si, že jste nikdy neřešili, co bylo předtím a co bude potom. Tyto otázky nemají ve statickém modelu význam. V dynamickém naopak ano.

Pojem stochastický jste si možná do souvislosti se statistickou. Znamená to, že v modelech se vyskytují určité náhodné prvky. Tyto prvky zpravidla označují jevy, které přicházejí “zvenku”, a používá se pro ně pojem exogenní (na tento pojem už jsme narazili výše, i když v jiné souvislosti). Abychom však s náhodným šokem dokázali pracovat, musíme jej blíže specifikovat. Musíme si určit pravděpodobnostní rozdělení, ze kterého hodnoty pocházejí. Pravděpodobnostní rozdělení je pojem, který opět pochází ze statistiky. Rád bych se mu věnoval někdy v budoucnosti, nyní pouze konstatuji, že se ve většině případů používá normální rozdělení. Je třeba znát ještě parametry pravděpodobnostního rozdělení. V případě normálního nás zajímá střední hodnota a rozptyl. Střední hodnota rozdělení nám říká průměrnou hodnotu, kolem které se budou hodnoty rozdělení pohybovat. Rozptyl nám říká, jak daleko budou tyto hodnoty od průměru rozprostřeny. Čím je rozptyl vyšší, tím budou hodnoty rozdělení od středu vzdálenější. Normální rozdělení má řadu důležitých vlastností. Jednou z nich je, že jde o rozdělení symetrické kolem střední hodnoty.

Asi se ptáte, proč vůbec v modelech tyto náhodné prvky jsou. Zpravidla reprezentují jevy, které ekonomové neumí namodelovat. Typickým příkladem jsou technologické (inovační) šoky. Tyto šoky se projevují tím, že navyšují nebo naopak snižují produktivitu výrobních faktorů. Pozitivní technologický šok tedy znamená, že se stejným množstvím kapitálu a práce vyrobíme větší množství zboží, než které bychom vyrobili bez působení tohoto šoku. Negativní šok naopak produktivitu výrobních faktorů snižuje.

Náhodné šoky v DSGE modelech mají určitou setrvačnost. Pokud tedy byl šok v minulém období kladný, pravděpodobnost, že bude kladný i v aktuálním období, je vyšší, než že bude šok záporný.

A poslední z oněch pojmů je všeobecná rovnováha. V ekonomii obvykle rozlišujeme mezi parciální a všeobecnou rovnováhou. Parciální označuje rovnováhu na jednom konkrétním trhu. Typicky jde o model trhu ze základního kurzu, který jsem zmiňoval již výše. V něm nás nezajímala situace na ostatních trzích v ekonomie. Naopak v případě všeobecné rovnováhy nám jde o dosažení rovnováhy na všech trzích v ekonomice. Základní model všeobecné rovnováhy se opět vyučuje v základním kurzu mikroekonomie.

V DSGE modelu se tedy nespokojíme pouze s tím, že bychom měli rovnováhu jen na trhu spotřebního zboží. Naopak požadujeme, aby byla rovnováha i na trhu práce a případných dalších trzích.

Tím máme jednotlivé pojmy vysvětlené. Rád bych závěrem dodal, že základní principy DSGE modelů nejsou zdaleka tak složité, jak by se vám na první pohled mohlo znát. V dalším článku bych se rád věnoval tomu, jak a proč DSGE modely vlastně vznikly.

 

Metodologie moderní ekonomie

V ekonomii existuje řada rozdílných přístupů, kterými lze zkoumat realitu. Tyto přístupy jsou jedním z důvodů, proč se od sebe ekonomické směry tolik liší. Rád bych vám nyní stručně a jednoduše vysvětlil tři základní přístupy, které v ekonomii existují. Nebojte se cizích pojmů, který možná nebudete rozumět. Všechno je mnohem jednodušší, než se na první pohled zdá.

Ekonomie hlavního proudu – pozitivismus

Ekonomie hlavního proudu je dnes založena především na složitých matematických modelech. Jejich používání je ekonomy z jiných směrů kritizováno. Jednotlivé modely jsou pak nejčastěji kritizovány z důvodu jejich předpokladů, které nejsou v souladu s realitou a jsou značně zjednodušující.

Odpovědí na tuto kritiku byl článek Metodologie pozitivní ekonomie Miltona Friedmana z roku 1953. V něm Friedman vysvětluje, že neexistuje objektivní měřítko toho, jak moc jsou předpoklady v souladu s realitou. Naopak samotnou podstatou modelu je určité zjednodušení reality. Zásadní objevy ve vědě by měly spočívat v tom, že vysvětlují mnoho pomocí mála, nikoli mnoho pomocí mnoha.

Friedman navrhuje jiné měřítko kvality modelu, a to schopnost modelu poskytovat kvantitativní predikce. Čím přesnější ekonomické predikce model poskytuje, tím je lepší. Doplňujícím měřítkem je pak složitost modelu a nákladnost získání potřebných dat. Z alternativních modelů může být zvolen ten s méně přesnými predikcemi, pokud dodatečné náklady na používání druhého modelu nevyvažují zpřesnění predikcí.

Friedman ve svém článku uvádí dnes již legendární příklad s hráčem biliáru. Podle něj by bylo možné na základě matematického modelu používajícího fyzikální a mechanické zákony určit optimální šťouch a na jeho základě predikovat příští šťouch profesionálního biliárového hráče. Tento přístup by generoval dostatečně dobré predikce, ačkoli profesionální hráč se rozhoduje čistě na základě svojí intuice.

Rakouská škola

Další z ekonomických směrů, rakouská škola, využívá takzvaný axiomaticko-deduktivní metodologický přístup. Tento pojem vypadá jistě hrozivě, proto si ho podrobněji rozebereme. Nejprve si vyjasníme pojem axiom.  Axiom je takové tvrzení, které je považováno za platné, aniž by bylo potřeba jeho platnost dokazovat. Rakouská škola je postavená na axiomu existence a účelovosti lidského jednání. Z tohoto axiomu jsou pak logicky dedukuje (odvozuje) další poznatky.

Ekonomové rakouské školy obhajují axiom lidského jednání tím, že důsledkem jakéhokoli pokusu o jeho popření je jeho potvrzení, protože je nutně účelovým lidským jednání. Tento axiom je tedy platný vždy za veškerých myslitelných podmínek. Z axiomu lidského jednání lze odvodit např. existenci preferenčních škál, na kterých jsou potřeby každého jednotlivce seřazeny od nejakutnější po nejméně akutní.

Z existence preferenčních škál lze pak odvodit další poznatky, jako třeba fungování směny na trhu. Ekonomové rakouské školy pracují s faktem, že pokud je tvrzení logicky bezchybně odvozeno z axiomu lidského jednání, pak je nutně platné vždy a za každých okolností.

Rakouská škola odmítá používání matematických modelů, proti nimž používá celou řadu různých argumentů. Vytrvale upozorňuje na fakt, že mainstreamová ekonomie je uzavřená ve svém světě modelů a je zcela odtržena od reality, přičemž řada ekonomů si toho faktu buď není vědoma, nebo (v horším případě) si toho vědoma je, ale nepovažuje to za problém. Rakouská škola rovněž tvrdě kritizuje státní zásahy do ekonomiky, které považuje jak za morálně neobhajitelné, tak za kontraproduktivní.

Název rakouská škola je dán faktem, že ve 2. polovině 19. století její zakladatelé a počáteční generace jejích autorů pocházeli z Rakouska. Ve 20. století tento myšlenkový směr přesunul do ostatních zemí, především do Spojených států amerických.

Postkeynesiánství – metodologický realismus

Dalším významným metodologickým přístupem je metodologický realismus, který prosazuje především postkeynesiánská ekonomie. Metodologický realismus je protikladem k metodologickému pozitivismu v tom smyslu, že se soustřeďuje především na předpoklady modelů, které se snaží dávat do co největšího souladu s realitou. Ekonomové náležící k tomuto směru např. rozesílali podnikům dotazníky, aby získali informace o jejich chování, a výsledky tohoto průzkumu pak zapracovávali do svých prací.

Postkenesiánská ekonomie, podobně jako ta mainstreamová, používá komplikované matematické modely. Vždy však zdůrazňuje vztah modelu (analytické úrovně myšlení) a reality, což bývá nazýváno retrodukcí. Pro nedostatečný akcent na tento vztah kritizují postkeynesiánci ekonomii hlavního proudu.

Cecil Scott Forester: Šťastný návrat

ioan-gruffuddSláva kapitána Hornblowera doputovala i do českých luhů a hájů, především díky jeho seriálové podobě (viz foto). Pokud jde o knižní předlohu, zde k nám již nebyly okolnosti natolik příznivé, neboť do češtiny byly přeloženy (zatím) pouhé čtyři díly této románové série – The Happy Return (Šťastný návrat), A Ship of the Line (Řadová loď), Flying Colours (S vlajícími prapory) a The Commodore (Velitel eskadry).

Román Šťastný návrat je prvním napsaným románem z celé série, chronologicky jej však hned několik knih předbíhá. C. S. Forester se totiž později vrátil časem zpět a sepsal dobrodružství mladého podporučíka Hornblowera. Tvůrci seriálu pak (zcela logicky) postupovali v natáčení chronologicky.