Proč se ti nejhorší dostávají nahoru

Pokud bychom měli z tohoto desetiletí vybrat data, která se zapíší do učebnic historie, jedním z nich by nepochybně byl 8. listopad 2016. Ten den byl celý svět v šoku z výsledků prezidentských voleb v USA, ve kterých, oproti očekávání většiny lidí, zvítězil Donald Trump. Komentátoři a nejrůznější analytici začali pátrat po těch, co za to můžou. Mediální mainstream si pak bryskně adaptoval vysvětlení, že za zvolení Trumpa můžou chudí, nevzdělaní a frustrovaní lidé z převážně venkovských oblastí. Tento teorém se již “osvědčil” jako vysvětlení výsledku referenda o Brexitu z června toho samého roku. Ani ne o měsíc později městští liberálové s vypětím všech sil těsně přehlasovali nevzdělané rakouské důchodce a dosadili do prezidentského úřadu Alexandera Van der Bellena namísto Norberta Hofera. Obdobné “analýzy” pak byly předkládány i při parlamentních volbách v Nizozemí a v Německu či prezidentských volbách ve Francii. Naposledy jsme měli možnost sledovat obdobné rozbory v přímém přenosu při prezidentských volbách v České republice.

Nejde samozřejmě o to, že by vysvětlení tohoto typu byla fakticky nesprávná. Mezi jednotlivými socioekonomickými či demografickými skupinami existují statisticky významné rozdíly v jejich volbě.1 Problémem těchto analýz je jejich neúplnost a neschopnost (či neochota) ponořit se do problému hlouběji a dopracovat se tak k hypotéze, že namísto systematického selhávání určitých omezených skupin voličů dochází k selhávání demokratického systému jako celku. Dávají naději, že je možné tyto skupiny nějakým způsobem řádně “dovzdělat” nebo “napravit”, aby hlasovaly správně. Tato naděje je jednak marná a navíc i v případě nějakého zázračného úspěchu není zdaleka jisté, že by politici zvolení těmito převychovanými voliči dosahovali vyšších morálních kvalit nebo dokonce že by se jejich zvolením zvýšila kvalita života většiny společnosti.

Hypotézu systematického selhávání demokratického mechanismu bychom měli připustit k analýze už jen na základě několika protipříkladů z komunální politiky. Nebyli to nevzdělaní vesničtí důchodci, kteří zvolili Pavla Béma či Adrianu Krnáčovou pražskými primátory. Nebyli to chudí sedláci, kteří zvolili vedení Plzně, které stálo za předraženým Novým divadlem, depem pro dopravní podnik a dalšími problematickými projekty.

F. A. Hayek, ve své nejznámější knize Cesta do otroctví v kapitole Proč se ti nejhorší dostávají nahoru, hledá fundamentální příčiny tohoto jevu.

… čím jsou jednotliví lidé vzdělanější a inteligentnější, tím více se jejich názory a záliby liší, a tím hůře se dokážou shodnout na jedné konkrétní stupnici hodnoty. Následkem toho, chceme-li dosáhnout vyššího stupně uniformity a podobnosti postojů, musíme sestoupit do sféry nižších mravních a intelektuálních měřítek, kde převažují primitivní a “obyčejné” pudy a záliby. To neznamená, že většina lidí má nízká morální měřítka; chce se tím říci pouze to, že největší skupina lidí vyznávajících velmi podobné hodnoty obsahuje lidi s nízkými měřítky. […] Je-li zapotřebí početná skupina, dost silná, aby dokázala ostatním vnutit své názory a životní hodnoty, nebudou to nikdy lidé s vysoce různorodými a rozvinutými zálibami – ale spíše ti, kteří tvoří “masy” v pejorativním slova smyslu, ti nejméně originální a nezávislí, kteří vahou svého množství dokážou prosadit konkrétní ideály.2

Samozřejmě důsledky vlády vygenerované touto “masou”, jí vnucované hodnoty a metody tohoto vnucování jsou proměnnou, která se mění v místě i čase. Dnešní evropská civilizace je poučená krutostí světových válek i řady komunistických i nacionalistických diktatur. To ale nic nemění na faktu, že taková tendence ve společnosti stále existuje.

Hayek jde ve svých úvahách dále a překládá další, ještě zásadnější argument.

K lidské povaze zřejmě neodmyslitelně patří, že se lidé dokážou shodnout spíše na negativním programu – na nenávisti k nepříteli, závisti vůči těm, kdo jsou na tom lépe než oni – než na jakémkoli pozitivním úkolu. Kontrast mezi “my” a “oni”, společný boj proti těm, kdo se nacházejí vně skupiny, se zdá být základní složkou každého vyznání, které pevně spojuje skupinu lidí ke společnému jednání. Využívají ho proto vždycky ti, kterým jde nejen o podporu určité politiky, ale o bezvýhradnou loajalitu početných mas. Z jejich hlediska je totiž tento postoj nesmírně výhodný v tom, že jim dává větší svobodu jednání než jakýkoli pozitivní program.3

Polovina voličů Jiřího Drahoše ve skutečnosti nevolila Jiřího Drahoše, ale hlasovala proti Miloši Zemanovi.4 Jiří Drahoš se obratně stylizoval do role antiZemana ve snaze právě tyto voliče přitáhnout. Tuto strategii dělily od úspěchu jen necelé dva procentní body.

Pro další příklady negativní kampaně nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na chování politických stran v poslední době. Vrcholní představitelé sociální demokracie označili živnostníky za parazity, protože mají nižší daně (resp. pojisné) ve srovnání se zaměstnanci.5 Jasná snaha o vyvolání závisti či pocitu nespravedlnosti v těch, kteří musejí platit více. Jako by bylo nespravedlivé, že stát bere někomu méně a někomu více a nikoli to, že stát bere všem hodně. Andreji Babišovi se podařilo tuto vzájemnou nevraživost implementovat přímo do konkrétní vládní politiky – zavedení Elektronické evidence tržeb. Ta se stala populární díky silně přestřelenému slibu zvýšení daňových výnosů.6

TOP 09 naopak neustále útočila na Andreje Babiše a ty, kteří mají na současnou podobu evropské integrace odlišný názor, jsou pod vlivem dezinformací generovaných ruskými hackery. SPD vytěžila na maximum obavy voličů z nelegální migrace. A vůči komu všemu hýřila negativními konotacemi KSČM, není v mých silách sledovat.7 Negativní kampaň, zaměřená proti sousedovi nebo proti nějaké skupině obyvatel, prostě funguje.

Podobně jako Hayek smýšlí i další ekonom Rakouské školy Hans-Hermann Hoppe. Ve svém článku Why Bad Men Rule přináší nové argumenty, které stojí na zmínku. Je objektivně platnou skutečností, že demokracie umožňuje volný vstup do politické soutěže prakticky komukoli. Ačkoli je to všeobecně vnímáno jako jedna z jejích větších výhod, Hoppe v tom vidí nebezpečí.

Free entry and competition in the production of goods is good, but free competition in the production of bads is not. Free entry into the business of torturing and killing innocents, or free competition in counterfeiting or swindling, for instance, is not good; it is worse than bad. So what sort of “business” is government? Answer: it is not a customary producer of goods sold to voluntary consumers. […] Since man is as man is, in every society people who covet others’ property exist. Some people are more afflicted by this sentiment than others, but individuals usually learn not to act on such feelings or even feel ashamed for entertaining them. Generally only a few individuals are unable to successfully suppress their desire for others’ property, and they are treated as criminals by their fellow men and repressed by the threat of physical punishment.8

Hoppe coby monarchista upozorňuje na fakt, že zatímco v monarchii může přerozdělovat cizí majetek ve svůj prospěch pouze panovník, demokracie otevírá tuto možnost pro každého. Ač zůstává platná Friedmanova teze o neexistenci oběda zdarma, demokracie může donutit za něčí oběd zaplatit někoho jiného. Umožňuje jedněm legalizovat a realizovat jejich touhy k ovládání života ostatních. V případě úspěchu v demokratických volbách jim dává zdání legitimity jejich činů a morální nadřazenosti jejich názorů. A konečně umožňuje celý systém financovat prostřednictvím daní. A tyto možnosti jsou právě důvodem, proč politické funkce přitahují všemožné kolektivisty, socialisty a jedince, kteří mají na mysli vše možné, jen ne svobodu ostatních.

… subject to mass elections, those members of society with little or no inhibitions against taking another man’s property, that is, habitual a-moralists who are most talented in assembling majorities from a multitude of morally uninhibited and mutually incompatible popular demands (efficient demagogues) will tend to gain entrance in and rise to the top of government. Hence, a bad situation becomes even worse.9

Lidé, kteří si chtějí žít svůj vlastní život, nestarat se o zájmy ostatních a svobodně obchodovat pouze s plody jejich vlastní práce, mají mnohem menší motivaci do politiky (minimálně ve vyšší než komunální úrovni) vstupovat. K tomu totiž politiku vůbec nepotřebují. Jejich jedinou motivací může být to, že jim úroveň zdanění a regulací společnosti připadá až příliš vysoká a chtějí tento negativní trend zvrátit, případně alespoň omezit.

Nečekejme na politiky, kteří budou řídit společnost dle svého nejlepšího svědomí a ve prospěch všech. Nedivme se, že kroky politiků nejsou zdaleka prospěšné pro všechny, že jsou veřejné zakázky předražené a že jejich zákony nás příliš omezují a šikanují. Namísto toho hledejme způsoby, jak omezit možnosti politiků zasahovat do našich životů. Může se sice nakrásně stát, že nějaká regulace bude ve váš prospěch a daňové výnosy půjdou přesně na ty účely, které jsou pro vás užitečné. Tak to může být dnes, ale zítra může nastat opak. A pak už může být pozdě s tím něco dělat.

Poznámky

  1. Zeman si získal hlavně seniory a lidi bez práce, Drahoš sbíral hlasy vysokoškoláků
  2. Friedrich August von Hayek. Cesta do otroctví. Strana 122
  3. Friedrich August von Hayek. Cesta do otroctví. Strana 122-123
  4. Téměř polovina Drahošových voličů hlasovala primárně proti Zemanovi
  5. Neuvěřitelný útok: Štěch naštval živnostníky, žádají jeho sesazeníŽivnostníci parazitují, řekl Mládek. ČSSD chce daň z příjmu 38 procent
  6. Analýza Aleše Pospíšila: Lepší výběr daní? EET zatím moc slibně nevypadá, i když hospody podražily
  7. Existují i příklady pozitivního programu, jako třeba Vize 2030 od TOP09 nebo kniha Andreje Babiše O čem sním, když náhodou spím. Na významu jim ale ubírají dvě zásadní skutečnosti. První z nich je, že většina voličů tyto obsáhlé materiály nečte. Dále pak to, že se skládají z nerealistických slibů, za jejichž nesplnění už ale dnešní politici neponesou politickou odpovědnost, případně z jednoduchých a realistických kroků, které ale titíž politici mohli již dávno realizovat.
  8. Hans-Hermann Hoppe. Why Bad Men Rule
  9. Hans-Hermann Hoppe. Why Bad Men Rule

 

Leave a Reply

Name and email address are required. Your email address will not be published.

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title="" rel=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <pre> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

%d bloggers like this: