Lev Nikolajevič Tolstoj: Smrt Ivana Iljiče

Rozhodně nemůžu říci, že bych byl nějakým fandou realismu. Snaha autorů velmi podrobně popisovat život převážně prostých lidí mě jako čtenáře příliš nepřitahovala, mám raději science-fiction a romány s rychlejším dějem (na úkor popisů). Nedávno se mi však do rukou dostal šedesátistránkový román Lva Nikolajeviče Tolstého Smrt Ivana Iljiče, který mě donutil svůj názor na tento druh literatury přehodnotit.

Román popisuje příběh obyčejného soudního úředníka, dozajista dobrého a oblíbeného člověka, který svou moc nad lidmi nezneužívá a snaží se jim vždy co nejlépe pomoci. Rád se baví ve společnosti, prožívá milostné románky a nakonec se ožení s Praskovjou Fjodorovnou. Ta však krátce po svatbě začíná na manžela bezdůvodně žárlit, a Ivan Iljič se začíná stále pilněji věnovat své práci. I přes jistou nepřízeň nadřízených dosáhne povýšení, stěhuje se a zařizuje si luxusní byt.

Zvrat přichází v době, kdy v boku začne cítit tupou bolest. Tolstoj mistrně sleduje, jak se mění psychika člověka, jenž je sžírán neznámou chorobou. Ani návštěvy lékaře mu nepřinášejí úlevu. Ten mu naopak hrubě odmítá odpovědět na prostou otázku, na kolik je jeho stav vážný.

Ivan Iljič se cítí sám, všem ostatním se odcizuje. Kvůli bolesti je stále popudlivější, manželské hádky se stupňují, není již schopen se soustředit na svou práci a postupně se u něj střídají dva psychické stavy – naděje, že se nakonec uzdraví, a nespoutaný, panický strach ze smrti.

Ivan Iljič poznával, že umírá, a nevycházel ze zoufalství.

V hloubi duše věděl, že umírá, avšak nejenže té myšlence nezvykl, ale prostě to nechápal, naprosto to nedovedl pochopit.

Příklad sylogismu, jemuž se učil v Kiesewetterově logice, že Gaius je člověk – lidé jsou smrtelní – a tedy Gaius je smrtelný, se mu po celý život stál správný toliku ve vztahu ke Gaiovi, avšak nikoli ve vztahu k němu.

Gaius je ovšem smrtelný a právem umře, ale já, Váňa, já Ivan Iljič se všemi svými city a myšlenkami – já, to je něco docela jiného. A není možné, že bych já měl umřít. To by bylo příliš hrozné.

Tolstoj si pohrává s nadčasovou myšlenou, že člověk není schopen se v hloubi duše vyrovnat se svou smrtelností. Žije v iluzi své výjimečnosti. Stejně tak ostatní, kteří sledují pomalé umírání svého manžela nebo kolegy, si říkají:

“Hloupě to provedl Ivan Iljič, to my dva jsme jinačí chlapíci.”

Naivně věří, že nebohý úředník si za svou nemoc vlastně může sám.

Úředníkův stav se stále zhoršuje, nenávidí svou ženu pro její zdravé tělo a pro její lhostejnost – záleží jí pouze na tom, že po manželově smrti nebude moci žít z jeho platu. Postupně je odkázán na své lůžka a poslední tři dny jen hrozně naříká a úpí, sžírán nesnesitelnou bolestí a vědomím, že od smrti ho dělí jen pár krůčků.

Myšlenka Tolstého románu je aktuální dnes stejně jako bude aktuální za dalších 150 let. Podvědomá bláhová víra o vlastní nesmrtelnosti je součástí každého z nás. Každý z nás se na sklonku života může stát Ivanem Iljičem. A právě pro jeho nadčasovost a naprosto dokonalé vystihnutí psychiky umírajícího člověka vám tento román doporučuji. Možná vám i pomůže pochopit, proč se umírající lidé chovají naprosto jinak, než jak jste je dřív znali.

Trackbacks and Pingbacks

[…] problémem knihy se stala její řemeslná stránka. Chápu, že každý nemůže psát jako Tolstoj, ale řemeslné nedostatky Alchymisty mě při čtení vysloveně rušily, což má samozřejmě k […]

Like

Leave a Reply

Name and email address are required. Your email address will not be published.

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title="" rel=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <pre> <q cite=""> <s> <strike> <strong> 

%d bloggers like this: